7 Komunikace

Abychom rozuměli sami sobě, musí nám rozumět někdo jiný. Aby nám rozuměl někdo jiný, musíme my rozumět jemu. (T. Hora, 1959)

Komunikace vychází z jazyka a myšlení. Všichni myslíme a mluvíme, ale ne vždy najdeme správný způsob, jak vyjádřit, co chceme říci, nebo si povšimnout, že jsme špatně pochopeni. Existuje jen málo výroků tak nepravdivých jako ten, který říká: „Lidé si vzájemně rozumí tím, že spolu navzájem hovoří“. Lidé si mohou vzájemně porozumět tím, že spolu mluví, ale mohou si také navzájem porozumět špatně.

Komunikace funguje dobře, pokud je možné mluvit se všemi zúčastněnými o všem. Každý musí umět vyjadřovat své myšlenky, aniž by ti, co poslouchají, měli pocit, že jsou napadáni nebo uráženi.

Komunikačním dovednostem je třeba se učit a je třeba je aktivně rozvíjet.

Zlepšit komunikaci pomáhají tyto dva stavební prvky:

  1. Přijetí a zvládání rozdílnosti;
  2. stanovení pravidel.

7.1 Přijetí a zvládání rozdílností

Jak rodina řídí různé rozdíly mezi svými členy, aby vytvořila soudržnost kolem daného projektu?

Hovoříme-li o rozdílech, máme na mysli rozdíly v zájmech, profesních dovednostech, osobních situacích, rolích atd.

Správné zvládání rozdílů znamená uvědomit si, že členové rodiny mohou být „stejní“ (jsou to sourozenci, všichni jsou spojeni s danou rodinou atd.), ale zároveň „odlišní“ (všichni mají své charakteristické vlastnosti, vlastní nukleární rodinu a mohou vytvářet různé hodnoty a pouta).

Růst rodinné a firemní komplexity bude vyžadovat, aby rodina rozvíjela své dovednosti v oblasti přijetí a zvládání rozdílností.

Pro úspěšné vyrovnávání se s rozdílnostmi je třeba porozumět principům a charakteristikám komunikace.

Komunikace mezi lidmi má tyto tři charakteristiky:

  1. Děje se mezi nejméně dvěma lidmi.
  2. Účastníci používají slova nebo řeč těla.
  3. Probíhá v konkrétním kontextu.

Kontext, ve kterém komunikace probíhá, jí dává význam. Informace mají hodnotu v závislosti na místě, konkrétní situaci a vztahu mezi účastníky komunikace. Fráze „ruce vzhůru!“ je rozkaz. Jeho význam a chování, které vyvolává, jsou však velmi odlišné, pokud osoba, která obdrží příkaz, vchází do tmavé uličky nebo je uprostřed hodiny gymnastiky.

Všichni jsme odborníci v rozpoznávání těchto míst a konkrétních situací a přizpůsobujeme naše chování odpovídajícím způsobem. Chováme se různě podle toho, zda jsme v kanceláři, v kostele, na fotbalovém hřišti nebo doma.

Každý hrajeme různé role v různých kontextech, ať už v rodině nebo ve firmě, v závislosti na místě, kde se odehrávají a funkci, kterou jim přidělujeme. Člověk může jednat jako otec, matka, syn, dcera, vnuk, synovec nebo kdokoli v rodině a současně jako vlastník, vedoucí oddělení, generální ředitel nebo předseda představenstva ve firmě. Jde o různé role s různými funkcemi, které hrají stejní lidé.

V rodinném podniku je snadné si představit riziko spojené s překryvem rodinných a firemních kontextů – tak blízkých, a tak odlišných. Myšlenka, že všichni sourozenci mají nárok na podobnou práci v rodinné firmě a na stejný plat, kterou někteří obhajují, není ničím jiným než příkladem proniknutí pravidel z rodinného kontextu do kontextu firmy, kde jsou pravidla zcela odlišná.

Úsilí vynaložené do komunikace požadované po členech podnikající rodiny je daleko větší než v ostatních rodinách. Dvojité členství (v rodině a firmě) vyžaduje schopnost simultánně fungovat v různých kontextech (tohle je kancelář s pravidly pracoviště, nyní jsme doma a chováme se jako děti a rodiče, nebo sourozenci).

Abychom nacházeli kreativní řešení tohoto problému, je důležité komunikovat o komunikaci (tzv. metakomunikace), tedy shodovat se v tom, kde a jak používat ten který soubor pravidel.

Rozvoj schopnosti metakomunikace je nezbytnou podmínkou pro to, aby mohla rodina úspěšně spojit život doma i na společném pracovišti.

Komunikovat o komunikaci není vůbec jednoduché. Umět komunikovat o komunikaci můžeme přirovnat k umění ovládat jazyk. „Podobně jako ovládat jazyk a něco vědět o tomto jazyce jsou dvě velmi rozdílné formy vědění. Je docela dobře možné, že někdo vládne svou mateřštinou bezchybně a plynule, aniž cokoliv ví o její gramatice a syntaxi, to znamená o pravidlech, které v řeči správně používá. Kdyby se týž člověk musel naučit cizí jazyk – a nemohl využít stejného empirického učení jako u mateřštiny -, musel by se učit nejenom tento jazyk, ale i hodně o něm.“ (Bateson, G., Pragmatika lidské komunikace)

Každá komunikace zahrnuje dva aspekty, které se odehrávají současně: obsah a vztah. Obsah je o problémech, o nichž se diskutuje, zatímco vztah se týká pozice jednoho řečníka vůči druhému. Například způsob, jakým student vyjadřuje nesouhlas se svou známkou, když mluví se spolužákem, není stejný jako dialog se stejným obsahem, ale který se odehrává mezi daným studentem a učitelem, co známku udělil.

Nezávisle na obsahu je komunikační vztah mezi lidmi či skupinami lidí komplementární nebo symetrický. V komplementárních vztazích je jedna osoba v pozici nadřazenosti nad druhou (a druhá je tak v pozici podřízenosti). Příkladem je vztah učitele a žáka, šéfa a jeho zaměstnance, otce a syna, mistra a učně, ochránce a chráněnce, trenéra a hráče atd.

V symetrických vztazích stojí obě osoby či skupiny osob na stejné úrovni. Příklady jsou vztahy mezi spolupracovníky, přáteli, členy týmu, sourozenci a tak dále.

Řídit rozdílnosti v rodinném podnikání znamená učit se přecházet z komplementárního do symetrického vztahu podle potřeby. Rodiče by například neměli být vždy v postavení nadřazenosti vůči svým dětem a sourozenci nebo bratranci se nemusí vždy považovat za sobě si vzájemně rovné. Jinými slovy, musí se naučit, že v obchodním kontextu mohou mít komplementární vztah nadřazenosti/podřízenosti, pokud je jeden z nich v organizační struktuře na vyšší pozici.

Představenstvo či správní rada nebo rodinná rada budou lépe spolupracovat na principů rovných vztahů, tj. že pokud se nikdo nepovažuje za nadřízeného nebo podřízeného, ale spíše za člena s rovnými právy.

Představme si rozhovor mezi dvěma bratry nebo bratranci o plánované investici. Pro jednoho z nich, který by rád firmu viděl výrazně růst, je investice zásadní a má důvody obhajovat její vhodnost. Pokud však má druhá strana konzervativnější zájmy, ať už jde o udržení své práce nebo o zachování určité úrovně dividend, může investici vnímat jako riziko pro stabilitu a následně uvést důvody proti investičnímu projektu. Riziko nespočívá v existenci rozdílů, ale v tom, že tyto rozdíly nejsou zohledněny. Pokud každý pozná pozici druhého s ohledem na jeho zájmy, najde způsob, jak se vzájemně dohodnout. Pokud však tyto rozdíly nejsou vyslovené, nebudou v rozhovoru zohledněny a každý se bude snažit přesvědčit ostatní na základě svých vlastních důvodů.

Při komunikaci o rodinném podnikání je určujícím faktorem úspěšnosti uvědomit si rozdíly mezi zájmy a postoji jednotlivých členů rodiny. Jen tehdy nebudou rozhovory příležitostí k tomu se vzájemně dohodnout a nepovedou k hádkám a nedůvěře.

Rodina, která se snaží udržet jasnou a kontinuální komunikaci v otázkách spojených s rodinnou firmou, vytváří mezi svými členy prostředí důvěry. Důvěra umožňuje otevřené řešení neshod, hledání společných řešení a dosahování dohod.

7.2 Stanovení pravidel

Abychom mohli změnit pravidla, musíme je nejdříve vyslovit.

Sociální chování se řídí implicitními či explicitními pravidly, a nejinak je tomu i v rodinné firmě. Pravidla sociálního systému určují způsoby a limity chování pro všechny členy.

Na dálnici může platit omezení rychlosti na 130 km/h, ale toto omezení rychlosti se stane pravidlem pouze v tom okamžiku, kdy ho řidiči přijmou jako vzor svého chování.

Stejně jako jakýkoli jiný sociální systém je i rodinný podnik řízen nesčetnými pravidly, z nichž většina z nich je implicitní, nevyřčená. Tato pravidla definují rozdělení moci, přístup k pracovním místům či jiným ekonomickým benefitům ve firmě, komunikační vzory, přístupy k nástupnictví apod.

Největší obtíž při vytváření pravidel, která fungují v každém konkrétním případě, spočívá v jejich výslovném vyjádření. Pokud je rodina schopna vyjádřit svá hlavní pravidla upravující svůj vztah s podnikem, bude schopna je i změnit tak, aby si zachovala svoji užitečnost.

Pevně stanovená pravidla (například ve formě rodinných ústav) jsou často pouze projevy přání, protože rodina není schopna akceptovat pravidla, která opravdu řídí její chování.