5 Rozlišování mezi rodinou a firmou

Firma a rodina jsou dva systémy výrazně odlišné povahy, ve kterých stejní lidé hrají různé role. Rozlišování mezi rodinou a firmou odráží míru schopnosti jednotlivých členů rodiny rozlišovat svá práva, povinnosti a chování v závislosti na roli, kterou hrají v daném okamžiku.

Dobře rozlišovat mezi rodinou a firmou znamená uplatňovat dvě základní kritéria:

  1. Do firmy vybíráme členy rodiny na základě souladu jejich kompetenčního profilu s profilem kompetencí, který je ve firmě pro dané místo potřeba.
  2. Prolamujeme pravidlo rovnosti, které má platit pouze v rodině.

Čím větší je zastoupení rodinných kritérií v rozhodnutích ohledně pracovního života rodiny ve firmě, tím horší bude toto rozlišování.

Rozlišování mezi rodinou a firmou zahrnuje aktivní řízení těchto tří oblastí:

  1. zaměstnávání;
  2. vlastnictví;
  3. zodpovědnost.

5.1 Rodina a zaměstnávání ve firmě

Primární funkcí rodiny je chránit, primární funkcí firmy je vytvářet hodnotu. Rozlišujeme dostatečně mezi rodinou a firmou z hlediska pracovních pozic ve firmě? Nenabízíme pracovní místa ve firmě proto, abychom tak členy rodiny chránili? V jakém rozsahu se členové rodiny zapojují do řízení firmy díky tomu, že patří do rodiny a v jakém díky své odborné způsobilosti? Když jsou členové rodiny zaměstnání ve firmě, závisí jejich odměna a případné povýšení na kompetenčním profilu, který firma potřebuje? Jak jsou odměňování sourozenci?

Překonávat pravidla rovnosti znamená uznat, že členové rodiny jsou si v jednom kontextu rovni, a v jiném kontextu už nikoliv. Neznamená to, že jeden je „ten nejlepší“ a tím automaticky, že ostatní jsou „ti horší“. Dobře rozlišovat v tomto kontextu znamená uznat, každý má svůj kompetenční profil, a každý je proto dobrý pro něco jiného. Je třeba se vyhnout nezdravé soutěživosti mezi členy rodiny a místo toho usilovat o hledání co nejlepšího uplatnění členů rodiny dle jejich kompetenčního profilu.

Rodiče mohou zaplatit velmi vysokou cenu za to, pokud vyberou jednoho potomka na úkor druhého. Z tohoto důvodu je lepší, pokud jsou procesy výběru, hodnocení a rozhodování prováděny na institucionální úrovni. V ideálním případě by měla rodinná rada definovat požadovanou úroveň rozlišování mezi firmou a rodinou. Správní (dozorčí) rada by pak měla být odpovědná za definování požadované palety dovedností, hodnocení a výběr mezi členy rodiny.

5.2 Vlastník a jeho role ve firmě

Vlastnictví firmy rodinou je to, co firmu činí firmu rodinnou.

Vlastnictví je často mylně ztotožňováno s vedením rodinné firmy[1], a proto role – a tedy i práva – vlastníka nemusí být vždy plně pochopena a uplatňována. Uznání vlastnictví souvisí s mírou přijetí práv vlastníků – jako těch, kdo mají ve firmě největší pravomoc.

Z titulu vlastnictví plynou tři základní práva:

  1. Právo na informace o chodu společnosti (právo na informace);
  2. Právo být brán v potaz při důležitých rozhodnutích, která mohou ovlivnit majetek vlastníků (právo rozhodovat);
  3. Právo na podíl na zisku a určitou míru likvidity majetku (ekonomická práva).

Rodinné podnikání je postaveno na tvrdé práci a kvalitním řízení, nikoliv vlastnictví. Podnikatel nebo skupina podnikatelů má nápad, identifikuje příležitost a „jde na to“. Výsledkem tohoto úspěchu je firma, která má ekonomickou hodnotu. První generace je v čele firmy a vlastnictví samo o sobě obvykle nepřináší žádná práva. Vlastnictví a řízení jsou obvykle považovány za totéž a vlastnictví v podstatě „neexistuje“. Když na scénu přijde mladší generace, musí se rodina rozhodnout, jakou roli přisoudí vlastnictví. Poskytnout prostor vlastnictví je pomalý, a ne vždy snadný proces. Například v mnoha rodinných firmách je žádost člena rodiny nepracujícího ve firmě o informace považována za nedostatek důvěry a volání po dividendě se považuje za nepřijatelné.

Slaďování zájmů z hlediska vlastnictví a řízení by mělo být založeno primárně na podporování zájmu vlastníků o společný podnikatelský projekt, nikoliv tím, že by byla upírána jejich práva.

5.3 Zodpovědnost k firmě

Je člen rodiny součástí firmy proto, že skutečně něco umí, nebo proto, že pouze patří do rodiny?

Zakladatelé jakožto vlastníci mají ve firmě nejvyšší moc, a proto jejich formální autoritu ve firmě nikdo významně neohrožuje. Jejich firma a s tím i jejich pozice jsou ale vystaveny nárokům, které přicházejí z vnějšku (konkurence, zákazníci, regulace atd.). Nicméně zakladatelé mají vůči sobě vysoké nároky, což umožňuje rozvoj jejich společnosti nad rámec jejich vlastní úrovně komfortu.

Není důležité, jaké nároky na sebe rodinný příslušník klade či neklade. Důležité je, aby firma jako organizace vyžadovala plně od každého pracovníka to, co se od něj na základě pracovní pozice očekává, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rodinného příslušníka či nikoliv a aby tento obecně platný postoj rodina přijala. Zodpovědnost rodiny spočívá v uznávání hierarchie a struktury institucí, které budou klást na rodinné příslušníky nároky v souladu s postavením, které v rodinné firmě zaujímají.

Ilustrujme tento koncept následujícím příkladem. Podnikatel zaměstná ve firmě svého syna a svěří ho do péče generálního ředitele, kterému pevně důvěřuje. Řediteli řekne: „Jednejte s ním, jako by to nebyl můj syn, stejně jako s každým jiným zaměstnancem.“ Je diskutabilní, jak dalece bude tento vrcholový manažer schopen „syna majitele“ usměrnit. Budou chvíle, kdy bude skutečně schopen s ním jednat stejně jako s každým jiným, ale budou chvíle, kdy se takové chování dá nazvat hrdinstvím.

[1] I náš zákon o obchodních korporacích explicitně rozlišuje mezi rolí vlastnickou a rolí obchodního vedení firmy. Např. v §435, odstavec 3: „Nikdo není oprávněn udělovat představenstvu pokyny týkající se obchodního vedení;”